Spidermanka: Na pár hodin marvelovskou hrdinkou

Je pondělí ráno a místo do kanceláře vyrážíme do Děčína, kde se uprostřed města nachází via ferrata Pastýřská stěna. Via ferrata doslova znamená zajištěná cesta. Na rozdíl od horolezectví se při ferratách pohybujete neustále na předem vyznačené trase. Tím se snažím uklidňovat. Na ferratě se přece nemůže nic stát, pokud dodržujete základní pokyny instruktora. V teorii to mám celkem zmáknuté, ale jakmile dorazíme na místo a já naživo poprvé vidím, do čeho jsem se to uvrtala, optimismus mě začíná pomalu opouštět.

Pastýřská stěna se ale nachází na opravdu krásném místě uprostřed Děčína naproti zámku. Je to jediná ferrata v České republice , která je takto situovaná přímo ve městě a proto se z ní nabízí naprosto unikátní výhled. To ale dole ještě vůbec netuším. Snažím se zatím zorientovat v připraveném vybavení a poslouchám výklad instruktora Honzy, který nám vše trpělivě vysvětluje. Nejdřív nás seznámí s nezbytnou výstrojí. Dostáváme horolezecký sedák - v našem případě celotělový, helmu, rukavice a jistící set se dvěma karabinami a tlumičem pádu. Následně nám na plánku cest ukazuje směr, kterým polezeme po stěně nahoru. Na vrchol se dá dostat různě obtížnými cestami. K označení obtížnosti ferrat se používá několik systémů, nejčastější je systém rakouský, který popisuje cesty písmeny A až F. V Děčíně začínají cesty někde na pomezí B-C. Honza nám vysvětluje, že se skutečně není čeho bát, pokud budeme dodržovat základní pravidla.

Neustále si kontroluj karabiny

Ještě před nástupem na ferratu nám Honza ukazuje, jak se správně přecvakávají karabiny. Nikdy se nesmí odepínat obě naráz, alespoň jednou je potřeba být neustále zajištěný. Na nácvik správného přepínání karabin je dole natažené ocelové lano, na kterém si zkoušíme, jak se s karabinami pracuje. Je to jednoduché, když se vám neklepou ruce.

Honza pak po teoretickém zaškolení určí směr a vyrážíme nahoru. Začínám být dost nervózní, potí se mi ruce a jsem ráda, že mám rukavice. V pohybu nahoru nám na většině místech pomáhají tzv. kramle, po kterých se dá lézt víceméně stejně jako po žebříku. Některé jsou pěkně blízko u sebe, jiné vyžadují trochu větší rozsah pohybu a fyzickou zdatnost, ale neustále se pohybujeme na trase s maximální obtížností B-C. To je pro začátečníka jako jsem já naprosté maximum, jakého jsem schopná. Honza naštěstí umí dost dobře odhadnout, co jeho svěřenci zvládnou a nežene nás do úseků, které jsou nad naše možnosti.

V jednom úseku mě Honza jistí ještě svým lanem a pomáhá mi nahoru. Je to na trase, kde je jen ocelové lano na jištění, ale nejsou tam žádné kramle. Musím tedy trochu používat intuici, abych našla ty správné body, kam zapřít nohy a ruce. Jelikož jsem předtím nelezla ani nikde na umělé stěně , je to pro mě zpočátku dost náročné. Naštěstí mi Honza hodně pomáhá, spíš než fyzicky ale jde o pomoc psychickou. Snažím se nedívat dolů pod sebe, naprosto se uklidnit a najít na skále místa, která mi umožní po ní vylézt. Podařilo se! Jsme na hlavní terase. :-)

Je to boj s vlastní hlavou

Čeká nás krásné odpočinkové místo na hlavní terase, kde se konečně odvážím užít si ten nádherný výhled na děčínský zámek a řeku Labe. Počasí je skvostné, lepší pondělí jsem si nemohla přát. Udělám si pár fotek na mobilu, prohlédnu odřená kolena a lokty a zvažuji možnosti, kudy pokračovat. Nejikoničtější cesta je přes Karlův most, který je tvořen ocelovými lany a není fyzicky tak náročný. Jenže s mojí panickou hrůzou z výšek mám pocit, že bych se tam mohla zaseknout. Honza mě nakonec nasměruje na kratší, přímější ale také strmější cestu přímo nahoru. Trochu mě děsí, že je cesta označena plaketou na které stojí “Adrenalin Challenge”, ale jdu statečně do toho.

Poslední úsek cesty vede převážně po kramlích, které jsou ale na začátku docela daleko od sebe, takže s mojí výškou sotva 160 cm je to celkem výzva se na ní vyhoupnout. Navíc se ferrata stáčí mírně doleva, což vyžaduje, abych se při stoupání trochu vychýlila a v tu chvíli se mi rozklepou nohy a ruce a mám pocit, že nebudu schopná pokračovat. Jenže dolů to nejde a nahoru se jinak než vlastním úsilím nedostanu. Dám si pár vteřin na uklidnění a lezu dál. Poslední úsek prověřil dokonale moji psychickou a fyzickou odolnost, ale jsem nahoře. Udýchaná, vyčerpaná ale šťastná. Boj s vlastní hlavou jsem vyhrála a jsem za to nesmírně ráda, protože ten výhled stojí za to. :)

Na konci cesty si ještě nějakou chvíli povídáme s instruktorem Honzou, který nám vypráví, že už leze jednatřicet let a nejradši má skály v Americe, ale hrozně rád leze také v rakouských Alpách a italských Dolomitech. Honza vede úspěšnou školu lezení a učí lézt dospělé i děti . Na ferratu bere děti od deseti let. Důležitá je ale také váha. Jistící lano s tlumičem totiž zabírá až při váze čtyřicet kilo.

Jelikož jsme se na Pastýřskou stěnu vydali už po letních prázdninách a ve všední den, lezli jsme skoro sami. Jinak je ferrata naprosto volně přístupná pro kohokoli, stačí si půjčit vybavení a můžete lézt. Pokud ale nemáte žádné předchozí zkušenosti, určitě doporučuji nejdřív se na stěnu vydat s instruktorem, který vám ukáže, jak se správně nasazuje sedák, naučí vás dobře přepínat a kontrolovat karabiny a pomůže najít tu správnou cestu nahoru podle vašich možností.

Nenechte se limitovat strachem z výšek. Pokud ho překonáte, dostane se vám na konci té nejlepší odměny. :)

Článek napsala: Ivet K.

Via Ferrata a další horolezecké zážitky: Via Ferrata , Jednodenní kurz lezení na skalách , Dvoudenní kurz lezení na skalách , Individuální lekce lezení na stěně