Příkaz zněl jasně: Opovažte se přijít do práce!

Jak si užil náš markeťák Honza den volna a jak si nad tímto tématem zafilosofoval?

„Volný čas tvoří nejdůležitější část našeho života.“ Denis Diderot

Den života navíc… když si tuto magickou formulku v mysli opakujete, zní až mysticky. Navíc a čas. Čas nikdy přece není navíc. Čas je to nejvíce, co v životě máme a nikdy to nebude jinak. Pro někoho silně nedostatkové zboží, pro jiné něco, čím plýtvají, protože si jeho pravou hodnotu ještě nestihli uvědomit. V mém okolí se vyskytují lidé, pro které platí spíš ten první případ. Kolikrát jste dneska měli pocit, že na něco nemáte čas, že něco nestíháte, nebo že třeba nemáte čas si ani naplánovat dovolenou? A teď přijde někdo a řekne vám, že si můžete celý den dělat co chcete a ještě vás v této snaze podpoří tisícovkou? Pravda, nestává se to každý den a když se to stane, mělo by to stát za to? Nebo právě naopak být v klidu? Každopádně má smysl se otevřít všemu…

A tak jsem to udělal. Vypnul jsem mobil. Chce to odvahu, ale když nečekáte nic důležitého, proč být stále pro všechny všude. Vzal jsem si svůj starý foťák na film, notes a vyrazil jsem někam… Cíl nebyl. Cíl není nutné vždy mít. Kráčel jsem pomalu přes park, díval se, jak slunce svítí mezi stromy a město bylo pode mnou. Žiju rychle, proto chodím pomalu. Všechny ty každodenní drobnosti, kterých máme občas plnou hlavu a přijdou nám jako obtížně řešitelné, ležely tam někde dole, daleko, a začal jsem si přemýšlet nad svýma věcma. Nad tím, co mě trápí, a co s tím můžu dělat. Nad tím, co mě těší, a jak jsem k tomu přišel, nad věcmi mezi nebem a zemí.

Z myšlenek jsem procitl někde u tramvaje. Sednul jsem do první co jela a řekl si, že vystoupím až bude ten správný čas. Jak jej poznáme? Poznáme. Ten můj nastal právě na nádraží. Vždycky jsem měl slabost pro nádry a lidi, které se kolem něj motají, odjíždí z něj do neznáma a vrací se z objevených míst za svými blízkými, aby je políbili a řekli, že jsou už zpátky. Vlak je pro mě prostředek cesty prostorem a časem. A nádražky jsou nástupiště. Chcete vstoupit do něčího příběhu aby obohatil ten váš? Nádražka je jasná volba. Dvě piva mi trvalo než jsem si zapsal do deníku pár svých postřehů do své knihy, kterou už píšu celý život a každý rok je ten správný na její dokončení. A možná ji nikdy nedopíšu, nezáleží na tom. Není to soutěž a dnešní den už vůbec ne. Je to můj den a nebudu tím nikoho ohromovat na facebooku. Nádražní rozhlas rozřízl dopolední zvuk rádia, skřípajících brzd a další moucha se přilepila na mucholapku nad barem. Nastal čas. Vyrazil jsem na vlak. Nevěděl jsem kam jede, ale průvodčí mi to řekne. Napadlo mě, že se jej zeptám, zda jede někam, kde mají půjčovnu kol. Jede… no skvělé. A můžu ho prý vrátit i jinde. Tak prosím jeden jednosměrný…

A co bylo dál? Na tom nesejde, ale byl to den, který bych pravděpodobně strávil v práci a za týden jej neodlišil od jiného. Tento nezapomenu. A vám všem, který vás tento úžasný zážitek čeká, přeji do vašeho dne málo plánů, otevřené oči a nebát se udělat něco, co by vám při hlubší úvaze přišlo jako promarněný čas. Nebojte se jej. Bude to nejlepší investice a vy sami jste k ní klíčem.

Jak strávila den života navíc naše Kačka?

Když jsem dostala poukaz s tím, že si mám udělat den pro sebe, kdy můžu udělat něco, co pořád odkládám a neudělám to v běžném dni a má to být den prostě jen a jen pro mě, zjistila jsem, že mi to dělá vážně problém. Jak si mám sama udělat v týdnu radost? Mám hodně práce a vzít si den volna znamená, že tu práci musím přeci přesunout. Radost sobě? Tu mám přeci vždy, když mohu udělat radost druhým.... A tak jsem si to krásně naplánovala a rozhodla jsem se, že taky tu radost rozdám v jednom dni více lidem. Plán byl jasný, ale jak se říká, řekni své plány pánu bohu... V den, kdy jsem měla rozvážet všem milovaným kytičky, něco dobrého a všem říkat, jak si jich moc vážím a mám je ráda, s každým strávit nějakou tu chvilku... ocitla jsem se na pohřební službě a musela jsem pro jednoho z milovaných vybírat úplně jinou kytičku. Chtěla jsem ten den darovat někomu, kdo už tu s námi nemohl být, ale nešlo to. Upřímně jsem tento den nenáviděla a chtěla ho bojkotovat. Někdy nám život přináší nečekaně těžké chvíle a už to je důvod se zamyslet jestli opravdu děláte to, co chcete. Žijeme opravdu dny na plno, jakoby byly poslední? ...

Byl čas jít dál a já si vzpomněla na ten večer před tím, než se to vše stalo. "Usměj se, třeba díky tobě budu jednou slavná fotografka". Proto jsem se rozhodla po náročném období, kdy jsem musela být silná pro ostatní, udělat opravdu den jen a jen pro sebe - vlastně to byl den pro nás a k tomu mě vedl ten darovaný úsměv na fotografii, který jsem dříve neměla opětovaný. Nebudu kvůli ní ani slavná, ale je to jeden z posledních společných momentů, první a poslední úsměv pro mě. ...

Konečně jsem se rozhodla jít na foto kurz a neobhajovala si to, že je v pracovní době. Dostala jsem ten den navíc a rozhodla ho pořádně čerpat, jakoby byl poslední. Foto kurz jsem si pořádně užila a dozvěděla jsem se nové věci. V polední pauze jsem si došla na skvělý dort, protože nejdůležitější je přeci dezert. Nikdy nevíte, co se stane mezi hlavním chodem a dezertem, tak proč si dávat předtím hlavní jídlo? Odpoledne jsem vyzvedla mamku a zajela s ní na nákupy pro nějaké to technické vybavení, abych jí mohla pomoci s nějakými věcmi, co bylo třeba. Znáte to, tohle nekupuj, to je drahé atd. No a já na to "mami, dnes jsem dostala den navíc a navíc si můžu něco pořídit a Zážitky mi na to přispějí". Takže jsem mohla koupit barvu a další věci bez jakýchkoli výčitek mamky a odjely jsme na chatu, kde jsem jí natřela lavičku a opravila čerpadlo na studni. Jelikož jsem tak trochu kutil, uspokojila jsem další svoje potřeby a měla jsem radost, že jsem si den udělala opravdu podle svého, udělala pár užitečných věcí a ještě někomu navíc radost. Hlavně jsem se posunula dál a uvědomila si, že si tyto dny budu dělat častěji. :-) Ať už dostanete den navíc od Zážitků, nebo ne, žijte ten každý svůj naplno.

Jak si zřejmě užije den života navíc náš produkťák Filip?

Když jsem dostal otázku, jak bych strávil svůj den volna, začaly se mi tavit mozkové závity. Napadlo mne samozřejmě všechno možné, převážně nereálného, nicméně jsem to ve finále vymyslel. Často totiž slyším, že nemám čas, že jsem dlouho nikoho neviděl či nikde nebyl, že si nestíhám odpočinout, byť si to odmítám připustit. Navíc je má partnerka veliká výletnice a ráda by se mnou trávila více času, takže jsem se rozhodl. Vyrazíme na hrad Houska!

Má to hned několik důvodů. Jednak jsem tam nikdy nebyl a vždy mne lákala mystika, která je kolem hradu, včetně všech pověstí a příběhů, které světem putují. A za druhé vím, že udělám radost přítelkyni, která by se ráda vydala na nějaký ten výlet, ale najít skulinku volného času nacházíme velmi těžce. Ono je někdy skutečně dobré vypnout a já si to uvědomuji čím dál tím více, tak proč nepodniknout spontánní výlet na místo s osobou, která si to zaslouží :-)

Svoje dny volna zatím popsali: Honza H., Katka M., Filip S.

Chcete také Jeden den života navíc? ---> Přečtěte si o něm více

A jak to celé vlastně vzniklo? ---> Můj den života navíc (aneb jak to vlastně začalo)