Jen jí nechte, ať se bojí

„Jdu do toho“, věřila jsem si. A když se první plánovaný víkendový let pro špatné počasí zrušil, bylo mi to strašně líto. Samozřejmě kecám, v tu chvíli mi ze srdce spadl kámen velikosti průměrného meteoritu.

Následující víkend to přišlo. Telefonát za pět minut dvanáct, v sobotu večer má být hezky, sbal si věci a jedeme. Výmluvy typu mám malé dítě, nemůžu si dovolit odjet na poslední chvíli, smetl ze stolu můj manžel, který mi v podstatě násilím strčil klíče od auta do ruky a zabouchl za mnou dveře. Vydali jsme se na cestu a každým dalším ujetým kilometrem se stupňovalo moje odhodlání tento svůj Everest pokořit. To dám, nejsem přeci žádný béčko, vždyť to nic není. Svatý Petr se mnou ale zjevně nesouhlasil.

Čím více jsme se blížili cílové destinaci, tím více srážek na nás posílal. Ani meteoradar se netvářil o moc vlídněji, ale snažili jsme se zůstat pozitivní. Někde za těmi mraky je schované sluníčko, které na nás po sedmé hodině vykoukne a poletíme. Někde hluboko hluboko za těmi mraky… A neletělo se. Je to příliš velké riziko, dozvěděli jsme se od našeho zkušeného pilota. „Poleťte zítra brzy ráno, to je předpověď téměř stoprocentní. Vzlétneme v sedm ráno a na oběd jste doma,“ přesvědčoval nás, ať to nevzdáváme.

Budíček v 5:45 mě jako zkušenou matku nerozházel. Ostatní členové osazenstva na tom byli trošku hůř a jejich rozmrzelé výrazy naznačovaly, že by si ještě pár hodin poleželi. To se pozná ranní ptáče.

Vzletu balónu předchází poměrně zásadní příprava. Když se před vámi nafukuje něco, co má velikost menšího stadionu, začínáte chápat, jak se asi cítil Jonáš v břiše velryby. Na druhou stranu koš, který se na hodinku letu stane vaším jediným útočištěm, je poměrně kompaktní a při čtyřech až pěti členech letu nemusíte pro objetí daleko. No, vlastně je spíš dost těžké se mu vyhnout. Teda ne, že by mi to vadilo, spíš naopak. Ve chvíli, kdy mocný hořák vychrlil svou dávku ohně do útrob fialové velryby, tedy vlastně balónu, a vratká skořápka proutěného koše se odlepila od země, jsem měla pocit, že jedno objetí rozhodně nebude stačit. Byla jsem přesvědčená, že to nezachrání ani koňská dávka sedativ. Ta krátká chvíle, kdy si uvědomíte, že není cesta zpátky. Že se nedá říct sorry jako, já vystupuju. Hrdlo se vám uzavře a plíce marně hledají alternativní zdroj vzduchu. Hlava se točí na soukromém kolotoči a slzy se hrnou do očí. A pak se nadechnete. Strach a paniku vystřídá dokonalá kombinace vzrušení, nadšení a eufórie. Stačí se prostě nedívat pod sebe, ale na obzor. Pozorovat věžičku kostela, historické centrum Krumlova, hřebeny Blanského lesa a ladně se vinoucí koryto řeky Vltavy.

Počkat, já jsem vlastně v balónu, problesklo mi hlavou. Už se mi netřesou ruce ani nohy. Plíce dostávají svůj povinný příděl kyslíku a mozek začíná pomalu fungovat. Ten pocit ale nejde od hlavy. Jde přímo od srdce. Měli jste někdy takový ten sen, že letíte? Vznášíte se jako orel nad korunami stromů a cítíte se svobodně. Já měla tenhle sen často. A právě tady, necelých sto metrů nad zemí, v absolutním tichu občas přerušeném krátkým hučením hořáku, se ten sen stal skutečností. Krajina pode mnou volně ubíhala a srnky na poli vypadaly jako miniaturní hračky mé dcery na zeleném koberečku. Rukou jsem skoro dosáhla na vršky stromů a cítila jemný vítr ve vlasech. Nekonečné minuty ticha, klidu, vyrovnanosti a nadhledu. Problémy všedních dnů jako by odpluly na šedém mraku, který nás míjel a pokračoval za obzor.

„A teď schovejte foťáky a pořádně se držte,“ vytrhnul mě z rozjímání pilot. V tu chvíli jsem se podívala před sebe a uviděla posádku druhého balónu, jak se nezadržitelně blíží k zemi. A sakra, pomyslela jsem si, ono to možná nebude mít happyend. Proutěný koš našeho balónu se postupně snášel na pole, dvakrát si rošťácky poskočil, až se nakonec pohodlně usadil na zemi. Vyfukující se balón nás nakonec převrhl na bok, takže jsme nemuseli trapně přelézat přes okraj koše. Stačilo vyhnout se rozpálenému hořáku a vyplazit se do mokré trávy. Postavila jsem svoje rozklepané nohy do pozoru a přemýšlela, z jaké tajné schránky v tom malém balónovém koši vytáhl náš pilot láhev šampaňského a skleničky. Vyprávěl nám příběh začátků balónového létání a na závěr nás pokřtil čtyřmi zemskými živly. Zemí – rozuměj blátivou trávou, rozmazanou po hlavě, větrem – rozuměj „něžným“ fouknutím do obličeje, ohněm – rozuměj zapalovačem, který naštěstí nefungoval, jinak bychom si odnesli ještě nový hipsterský účes, a vodou – rozuměj třema skleničkama šampaňskýho.

A bylo to. Dvě baronky a jeden baron z Mojného právě pokřtili první a jediný, nejkrásnější fialový zážitkový balón. A tenhle zážitek už mi nikdy nikdo nevezme.

Článek napsala: Klára L.

Další balónové zážitky: Romantický let balónem , Let balónem , Rodinný let balónem , Let balónem nad Prahou , Privátní let balónem