Já na to mám - já si vyskočím, radostí poskočím!

Z výšek mám totiž strach a jakmile mám šplhat třeba na rozhlednu, kam vedou kovové schody skrz které je vidět dolů, je to pro mě noční můra. Na vrcholu se držím středové konstrukce a rozhodně se nekochám výhledem do okolí, ale v hlavě mi běží scénáře, jak se to se mnou celé utrhne a spadnu dolů do té hlubiny, kterou vidím skrz ty děravé čtverečky na podlaze.

Takový člověk jako já tudíž rozhodně nemá skákat z letadla. To dá rozum. Navíc jsem měla za sebou už zkušenost z testování tandemového paraglidingu , kdy jsem uprostřed letu zvracela. Instruktor mě sice chválil, že jsem nezasáhla ani sebe, ani jeho, ale to celé věci nijak nepomáhá. A nepomáhá tomu ani to, že vše bylo pečlivě zdokumentováno na kameru, abych si svůj výkon mohla připomenout. Říkala jsem si, že mě tam nahoru nikdo nedostane.

4 000 m. Blázni!

Jenže… protiklady se přitahují, tak není žádným překvapením, že můj přítel naopak po tandemovém seskoku vždy toužil. Když se blížili jeho kulaté narozeniny, byla to tedy jasná volba. Strategicky jsem zamluvila rezervaci seskoku na termín, kde již nebylo žádné další volné místo. Nechtěla jsem riskovat, že mě bude chtít přemluvit na repete.

Předpověď na onen soudný den byla velmi pozitivní - slunečno a žádný vítr, takže jsme vyrazili na letiště, vyhledali jsme kancelář, kde přítel podepsal seznámení s riziky a bylo mu oznámeno v kolik hodin se má dostavit na instruktáž a hlavně - v kolik mu to letí.

Asi za dvacet minut už byl v šatně, kde měl k dispozici uzamykatelnou skříňku na osobní věci a oblečení a vyfasoval slušivou kombinézu a postroj. Pak absolvoval krátké instruktážní video. Dozvíte se, že nejdůležitější je poloha při výskoku z letadla a technika, jakou po seskoku přistáváte. Informací není schválně mnoho, protože v návalu adrenalinu si toho pak člověk stejně moc nepamatuje.

Skáčeš? Neskáču. Ale skáčeš!

Moje maličkost zatím tiše a nenápadně čekala v rohu, až drahé polovičce skončí instruktáž. Bohužel si mě všiml personál a tandemový instruktor Roman Štengl , český rekordman v počtu seskoků z letadla. Automaticky předpokládal, že v tom jedu taky a skočím.

Proběhl rychlý přesvědčovací rozhovor:

„Ahoj, kdy skáčeš?“ pozdravil mě a očekával, že nahlásím údaje.

„Já neskáču.“

„Ale no tak, kdy skáčeš?“ trval na svém.

„Já vážně neskáču.“ trvala jsem na svém.

„Ptám se, kdy skáčeš“ stále trval na svém.

„Já fakt neskáču!“ odhodlaně jsem trvala zase na tom svém.

„Říkám, že skáčeš?“ změnil taktiku.

„Skáču?“ začínám panikařit.

„Fajn, tak budeš skákat se mnou v letu číslo 11“ a bylo rozhodnuto.

Začala jsem panikařit a představivost se rozbíhala přímo závratným tempem. V hlavě mi jelo jen to, že nechci další zvracející video. V Zážitkách se mi budou všichni smát a už se to se mnou povleče. Jenže tady všechno jede podle přesného plánu, takže během chvilky už jsem v kombinéze a postroji pozorovala naše letadlo jak tankuje a já začala odpočítávat začátek mého konce. Každý se seznámil se svým instruktorem a šli jsme do letadla.

V první řadě mě překvapilo, jak dlouho trvá vystoupat do výšky 4 000m. Čas mi zkracoval výhled do okolí, veselá nálada na palubě a to, že si instruktoři pobrukovali stejnou melodii. Prý to znamená, že je to ten den již poslední seskok . Mě v hlavě běželo hlavně to, že v podlaze žádné díry nejsou a oproti rozhlednám mi odpadá pohled do té černé díry pode mnou.

Už není cesty zpět

Těsně před dosažením požadované cílové výšky jsem byla Romanem vyzvána, ať si mu sednu na klín. Proběhla kontrola postroje a následné připnutí k jeho postroji. Pak se otevřely dveře letadla a já věděla, že už není cesty zpět. Viděla jsem tu hloubku pod sebou a vyrovnávala se s pocity, které slovy nedokážu popsat. Vteřinu před výskokem máte úplně prázdno.

A najednou padáte dolů. Nebo letíte? Zakřičela jsem si, ale k mému překvapení se všechny ty obavy a předsudky změnily v něco naprosto úžasného. Padám volným pádem 2,5 km rychlostí okolo 200 km/h. Z předchozí instruktáže jsem věděla, že první poklepání na rameno znamená, že můžu roztáhnout ruce a letět. To je vám taková krása! Že máte někoho na zádech vůbec nevíte, jen si tak prostě letíte a užíváte si vysokou hladinu adrenalinu. Letíte. Sami. Bez ničeho. Prostě jen tak si necelé tři kilometry plachtíte vzduchem za šumění okolního vzduchu. Nádhera!

Po druhém poklepání jsem se musela chytnout postroje, protože následovalo otevření padáku ve výšce 1 500 m. Čekala jsem velké škubnutí, ale nebylo to tak hrozné. Skoro jsem to necítila. Velmi mě překvapilo, že spolu v průběhu seskoku můžeme s Romanem mluvit a krásně se slyšíme. Uklidňovalo mě, že skáču právě s ním, když už má za sebou přes 20 500 seskoků. S kým by to mohlo být víc bezpečné, než s ním?

Žaludek to taky zvládnul

Nakonec i můj citlivý žaludek byl v klidu. Volný pád mu vůbec nevadil a let na padáku ze začátku také ne. Ve výšce asi 200 m už začal mírně protestovat. Varovala jsem Romana, že mi začíná být zle. Byl na mě hodný, dělal jen malé obraty a žádnou divočinu. Vysvětlil mi, že když už se někomu dělá zle, tak většinou právě až od těch cca 200 metrů, protože až v této výšce si mozek dokáže reálně uvědomovat tu hloubku.

Po přistání a odepnutí Romana i padáku jsem zůstala chvilku sedět na zemi a dýchala jsem jak závodní kůň po doběhnutí dostihu. Ale nezvracela jsem! Po chvilce jsem se dokázala i sama zvednout a jít po svých.

Dala jsem to a bylo to nejvíc super! A nemám další poznamenané video! :-) Ten volný pád stojí za to všechno přemýšlení a rozhodování. Když to zvládne srabík jako já, tak to dá každý!

Článek napsala: statečná Alex K.

Tak co, troufnete si taky? ---> Tandemový seskok padákem